A little news
25. 12. 2007
"Prosim?" položim první otázku, která mi příde na jazyk.
A co byste na mym místě udělali vy? Zvedli
byste se a šli ho obejmout?
Toho maníka jsem v životě neviděla.
"Vím, asi to zní bláznivě," nakloní hlavu na stranu. "Ale chtěl jsem tě vidět."
Připomeňte mi někdo, že až dorazí Foster, aby zkontroloval, jak jsem pokročila se seminárkou, musim se ho zeptat, jestli je možný, aby duchové trpěli duševníma poruchama. Protože buď tu mám schízu já, anebo ten chudák. I když to bude spíš ten chudák, protože kdyby se u mě projevila jakákoli mentální porucha, okamžitě bych vyfásla doživotní zákaz míchat se do záležitostí mrtvejch, a taky by mě vykopli ze školy. Lidi jako já si nemůžou dovolit trpět nějakejma psychotickejma paralelama.
Takovej luxus máme mimo repertoár.
A nejsme si ani trochu podobný.
Tak ať mi tu nevykládá takový pitomosti.
Navíc, kdyby se můj táta jmenoval Sirius Black, asi bych o tom něco věděla, ne? Můj táta se jmenoval Matthew Cantrell a umřel už dávno. Když nejsem ve škole, často chodim k jeho hrobu. Sice se na něj moc nepamatuju, protože umřel, když mi byly čtyři, ale co vim jistě je, že jsem ho měla strašně ráda. Stejně jako mamka. Ta se z toho úplně sesypala a doteď se pořádně nevzpamatovala. A to uběhlo už prakticky deset let. Furt má problémy komunikovat, navazovat vztahy a tak podobně. Prohodí jedno, maximálně dvě slova denně - i co se mě tejká. Většinou jenom sedí na okně a kouká na moře. Nebo leží v ložnici v posteli a utápí se v depresích.
Je to hrozný. Snažim se jí pomoct, ale už mi docházej nápady.
Takže ne. Tenhle Sirius určitě není můj táta.
"Aha," zabručim a mám co dělat, abych nedodala, že mě teda jako viděl a teď se může zase klidně vypařit.
"Nevěříš tomu, viď?" protáhne se silně anglickym přízvukem. "Suzanne ti nic neřekla."
Zastříhám ušima, protože todle už začíná bejt zajímavý. "Odkud znáte mojí mámu?" zeptám se ho a kdoví proč se na něj zamračím.
"Ze školy," odpoví a bez cirátů si sedne na Cathleeninu postel. "Bylo ale moc nebezpečné, aby zůstala v Anglii i při tom, co se tam dělo. Zvlášť, když čekala tebe. Dohodli jsme se, že její odjezd bude nejrozumnější volbou. Prosil jsem ji, aby ti nic neříkala. Kvůli tvému bezpečí." Šibalsky se na mě usměje na půl pusy. "Jak je vidět, nezklamala."
Chvíli na něj zírám s otevřenou pusou, než se odhodlám zaprotestovat. "Nesmysl. Můj táta se jmenoval Matt Cantrell a má hrob poblíž Manilly."
"Manilly?"
"Manilla. Hlavní město na Filipínách. S mamkou tam bydlíme."
"Dobrý výběr," zhodnotí.
"Výběr?" nakrčím obočí.
"Říkal jsem jí, aby zvolila takové místo, kde by vás nikdo nenašel. Pravda, Filipíny by mě třeba nenapadly."
"Nenašel? Kdo by nás hledal?"
"Pár ztracených existencí."
"Zajímavý, že to říkáte zrovna vy," ujede mi, než se zarazim. Sakra, Cantrellová! Tendle výrostek možná patří pod kytičky a jeho duše do blázince, ale rozhodně nevypadá jako někdo, koho bys mohla označit ztracenou existencí. Ať už mu to v hlavě přeskakuje jak chce, rozhodně ví, co chce.
Nebo ne?
"Co po mně vlastně chcete?"
"Dobrá otázka," podpoří mě ode dveří Fosterův hlas. "Co tady chcete? Příjem se dělá u přístavu. To je odsud na východ. Anebo můžete jít na zdejší recepci. To je kousek od loděnice. Každopádně bych vám neradil domáhat se pomoci zrovna na Cantrellový. To by mohlo skončit emocionálním krachem."
Toho maníka jsem v životě neviděla.
"Vím, asi to zní bláznivě," nakloní hlavu na stranu. "Ale chtěl jsem tě vidět."
Připomeňte mi někdo, že až dorazí Foster, aby zkontroloval, jak jsem pokročila se seminárkou, musim se ho zeptat, jestli je možný, aby duchové trpěli duševníma poruchama. Protože buď tu mám schízu já, anebo ten chudák. I když to bude spíš ten chudák, protože kdyby se u mě projevila jakákoli mentální porucha, okamžitě bych vyfásla doživotní zákaz míchat se do záležitostí mrtvejch, a taky by mě vykopli ze školy. Lidi jako já si nemůžou dovolit trpět nějakejma psychotickejma paralelama.
Takovej luxus máme mimo repertoár.
A nejsme si ani trochu podobný.
Tak ať mi tu nevykládá takový pitomosti.
Navíc, kdyby se můj táta jmenoval Sirius Black, asi bych o tom něco věděla, ne? Můj táta se jmenoval Matthew Cantrell a umřel už dávno. Když nejsem ve škole, často chodim k jeho hrobu. Sice se na něj moc nepamatuju, protože umřel, když mi byly čtyři, ale co vim jistě je, že jsem ho měla strašně ráda. Stejně jako mamka. Ta se z toho úplně sesypala a doteď se pořádně nevzpamatovala. A to uběhlo už prakticky deset let. Furt má problémy komunikovat, navazovat vztahy a tak podobně. Prohodí jedno, maximálně dvě slova denně - i co se mě tejká. Většinou jenom sedí na okně a kouká na moře. Nebo leží v ložnici v posteli a utápí se v depresích.
Je to hrozný. Snažim se jí pomoct, ale už mi docházej nápady.
Takže ne. Tenhle Sirius určitě není můj táta.
"Aha," zabručim a mám co dělat, abych nedodala, že mě teda jako viděl a teď se může zase klidně vypařit.
"Nevěříš tomu, viď?" protáhne se silně anglickym přízvukem. "Suzanne ti nic neřekla."
Zastříhám ušima, protože todle už začíná bejt zajímavý. "Odkud znáte mojí mámu?" zeptám se ho a kdoví proč se na něj zamračím.
"Ze školy," odpoví a bez cirátů si sedne na Cathleeninu postel. "Bylo ale moc nebezpečné, aby zůstala v Anglii i při tom, co se tam dělo. Zvlášť, když čekala tebe. Dohodli jsme se, že její odjezd bude nejrozumnější volbou. Prosil jsem ji, aby ti nic neříkala. Kvůli tvému bezpečí." Šibalsky se na mě usměje na půl pusy. "Jak je vidět, nezklamala."
Chvíli na něj zírám s otevřenou pusou, než se odhodlám zaprotestovat. "Nesmysl. Můj táta se jmenoval Matt Cantrell a má hrob poblíž Manilly."
"Manilly?"
"Manilla. Hlavní město na Filipínách. S mamkou tam bydlíme."
"Dobrý výběr," zhodnotí.
"Výběr?" nakrčím obočí.
"Říkal jsem jí, aby zvolila takové místo, kde by vás nikdo nenašel. Pravda, Filipíny by mě třeba nenapadly."
"Nenašel? Kdo by nás hledal?"
"Pár ztracených existencí."
"Zajímavý, že to říkáte zrovna vy," ujede mi, než se zarazim. Sakra, Cantrellová! Tendle výrostek možná patří pod kytičky a jeho duše do blázince, ale rozhodně nevypadá jako někdo, koho bys mohla označit ztracenou existencí. Ať už mu to v hlavě přeskakuje jak chce, rozhodně ví, co chce.
Nebo ne?
"Co po mně vlastně chcete?"
"Dobrá otázka," podpoří mě ode dveří Fosterův hlas. "Co tady chcete? Příjem se dělá u přístavu. To je odsud na východ. Anebo můžete jít na zdejší recepci. To je kousek od loděnice. Každopádně bych vám neradil domáhat se pomoci zrovna na Cantrellový. To by mohlo skončit emocionálním krachem."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář