1. kapitola
25. 12. 2007
"Stejně je to zajímavá exkurze."
"Sklapni, Quinn. Aspoň na chvíli."
"Co ti zase vadí, Vado... eh. Hele, to je dobrý. Vada - vadí. Nemáš to náhodou odvozený od tohodle slova? Chci říct, jmenuješ se přece Vadecia."
"Iane, řekni jí něco. Já už nemám sílu jí to furt vysvětlovat."
"Máš pravdu, Quinn. Asi to tak fakt bude."
"Iane!"
"Sorry, Vado, ale nemůžu si pomoct. Ty si totiž vážně každou chvíli na něco stěžuješ."
"Fajn. Jak chcete. Taky to můžu vzít za druhej konec a nestěžovat si nikdy na nic."
"To bys pro nás vážně udělala?"
"Já bych se moc neradoval, Quinn. Vada dneska nevypadá na žertíky, takže by to nemuselo dobře dopadnout."
"Co tím chceš říct?"
"Tím chci říct, že Vada ráda žene věci do extrémů. Což je přesně důvod, proč ji Chlea vybrala pro tudle akci. Protože si myslí, že jinak než extrémně to vyřešit nemůžem."
"Aha. Takže jestli to chápu správně, tak nám Země buď pod nohama vybuchne, anebo nám zabezpečíme domov pro příští miliardu let?"
"Zas tak černobíle bych to neviděl. Nebo ty snad víš, co všechno nás může potkat? Je vlastně zázrak, že tady vznikl život! A další zázrak, že tu vydržel tolik milionů let. A my máme na výběr - buď ho tu udržíme, anebo se s matičkou Zemí může lidstvo nadobro rozloučit, páč todle není žádná mrňavá planetka v Mexickým zálivu."
"To máš pravdu. Srazit se s něčím o průměru deseti kilometrů - nebo kolik to vlastně bylo - je eště v poho. Srazit se s něčím, do čeho by se Země vešla asi tak pětsetkrát, to už je trošku problém."
"Až na to, že Země už se do toho nevejde, když je to teď menší než špendlíková hlavička."
Panebože, to je debata. Ježíši Kriste, zač mě trestáš? Proč musí bejt zrovna můj bratr takovej nesnesitelnej pitomec? A proč s ním musí bejt ta holka, co tu skysla s náma, ve všem za jedno? To jim nedochází, jak moc vážná je tadle situace?
Ehm... zřejmě ne.
"No jo, já zapomněla. Teď by se Země nenacpala dovnitř. D-815 se nacpe do Země."
"Neřekl bych, že se D-815 nacpe do Země. Spíš bych řek, že se Země na D-815 prostě nabalí."
"Jasně. Jako balící papír. A Slunce na nás bude svítit jako mašlička."
"Quinn, víš vůbec, že Vada říkala, že jsme všichni složený z hvězdnýho prachu?"
"Vážně, Vado?"
Protočím oči. A můžu dělat něco jinýho?
"Neřekla jsem přímo, že jsme z hvězdnýho prachu. Ale že všechno, co vyplňuje vesmír, je z jedný jediný hmoty."
Ian si začne prohmatávat hrudník, jako by se ujišťoval, že mu nezmizely žebra. Pak se na mě blbě podívá. "To jako, že mám dřevěnou kostru, například?"
"Ne, ty troubo!" ozve se tentokrát Quinn. "Vada určitě myslela, že všechno tady je složený ze strum, který tvořej protony, elektrony a neutrony, který zase tvořej atomy a ty molekuly a tak dál. Prostě všechno je postavený na strumách. Stejně tak my a stejně tak hvězdnej prach. Už to chápeš?"
"Ne. Ale zato ti můžu přesně popsat pohyb zemskejch desek za posledních pár stovek milionů let a prognózu pro příštích pár set let."
"Tu prognózu mi říkat nemusíš, tu známe všichni."
"Jo, ale jenom díky Chlayovi."
"No a co? Kdyby nebylo doktorky Chley, jsme v čudu daleko víc. Teplo si vyrábět umíme. Co ale neumíme, je odstranit objem. A proto jsme taky tady."
"V tom případě nevim, co tu vlastně dělám."
"Jseš tu s náma, abys dal lidstvu přibližně dvou set letej náskok."
"Jo. No, to bych bez tebe fakt nevěděl."
Vtom se ozvou na schodech kroky a Quinn i Ian ve svý inteligentní konverzaci utichnout. Všichni se zvednem z koberce v Brumbálově pracovně a postavíme se vedle sebe jak tři trestanci čekající na rozsudek. A pak se otevřou dveře. Dovnitř vejde Brumbál - stařík s dlouhejma bílejma vousama a vlasama v purpurovým plášti a s půlměsíčkovejma brejlema naraženejma na nose. Hned za ním vkráčí další stařík, ale mladší a vyhlížející mnohem... moderněji. Má na hlavě legrační cylindr a je navlečenej v hnědým obleku, kterej ale vypadá celkem slušivě - na tuhle dobu.
No jo. Teď už chápu, jak to Wyathner myslel, když říkal, že potřebuje mladý a flexibilní lidi, a ne padesátiletý zkostnatělý vědce. A pak nám nacpali do hlav hafec informací. A nacpali nám taky laptopy na nukleární baterii a horu emdéček, který ještě musíme s Ianem a Quinn nastudovat.
Ten chlapík v hnědým obleku - vypadá tak na šedesát, i když tady si nemůžete bejt jistý vůbec ničím - sundá z hlavy cylindr a odhalí ustupující šedivý rozčepýřený vlasy, ve kterejch jsou ještě znát stopy černý, nebo možná tmavě hnědý barvy. Zářivě modrý oči, i když ne tak blankytný, jako má Brumbál, vypadají docela vitálně a celkově ten chlapík působí docela sympaticky.
"Tak, pane Pottere," začne Brumbál. "Když dovolíte, představil bych vám zde přítomnou slečnu Joaquinu de Silva, budoucí jadernou energetičku, slečnu Vadecii Lapinovou, vynikající nadějnou astrofyzičku a mladého geologa Iana Corwina. Mládeži, tohle je pan Potter. Jak už jsem vám říkal, on i jeho žena se uvolili, že vám po zbytek letních prázdnin zajistí domov. Pane Pottere, jste opravdu velice laskav, že jste mou prosbu neodmítl."
"O nic přece nejde, profesore," usměje se ten chlapík, pan Potter. Pak se obrátí k nám. "Moc mě těší, že vás poznávám, mládeži. Doslechl jsem se, že nejste odtud, ale máte tu nějaký úkol. Vy mi asi nepovíte, o co jde, že, když mi to neřekl ani tady Brumbál?"
Všichni tři svorně zavrtíme hlavou. Dostali jsme od Wyathnera přísnej zákaz se o čemkoliv vybavovat s osobama, kterejma si nejsme absolutně jistý, jestli by to nemohli vykecat někomu nepovolanýmu.
"Je nám moc líto, ale nesmíme to nikomu říct, pane Pottere," vyhrkne Quinn a pokročí kupředu s napřaženou pravačkou. "Moc mě těší, že vás poznávám a chci vám jménem všech - teda mě, Vady a Iana - poděkovat, že nám poskytnete dočasně střechu nad hlavou. Jinak bysme asi vzbuzovali dost nežádoucí pozornost."
"Tu budem vzbuzovat i tak, Quinn," neovládnu se. "Nezapomínej, že sem původně vůbec nepatříme - doslovně i přeneseně řečeno."
"Pane Pottere," nevšímá si mě Quinn. "Víte, kdo je to pesimista?"
"Nepříliš pozitivně myslící člověk?" tipne si pan Potter.
"Informovaný optimista," dokončí Quinn. "A to je přesně naše Vada. Je to hroznej cynik."
"Já nejsem cynik," ohradím se. "Když, tak cynička. Kluka ze mě fakt dělat nebudeš."
Quinn mě probodne pobouřeným pohledem, Ian protočí oči v sloup, Brumbál se zatváří nesmírně pobaveně a pan Potter předvede něco, co mělo bejt nepochybně uchechtnutí, i když to znělo tak trochu jako zachrochtání. Vyborně. Jsem ráda, že jsem všechny tak skvěle pobavila.
"Jak vidíte, pane Pottere, nudit se s nimi opravdu nebudete," poznamená Brumbál.
"To je dobře," přikývne pan Potter. "Alespoň nebudu muset poslouchat Jamesovo kňourání a stěžování si na hroznou nudu nebo vopruz, jak s oblibou říká."
Strčím loktem do Iana. "S tím Jamesem si budeš dobře rozumět. Vopruz je přece taky tvý oblíbený slovo, ne?"
Brumbál se na mě přezíravě podívá. "Už jsem varoval pana Pottera před vašimi obvyklými výlevy. Tím myslím i vás, pane Corwine a slečno de Silva, ne jen slečnu Lapinovou. Nuže... máte všechno, co potřebujete?"
"Pod stolem..." ukáže Ian palcem přes rameno.
"Výborně. Tak si vezměte svoje věci a pan Potter si vás odvede. Myslím, že není důvod, abychom tu dál postávali. Nuže, pane Pottere, jsem vám velice vděčný, že se o tyhle tři postaráte. Jakmile začne školní rok, už si s nimi nebudete muset dělat starosti. Alespoň počítám, že o příštích prázdninách se už tihle výletníci zařídí podle svého."
Ian zasalutuje. "Rozkaz, profesore."
Kopnu ho do holeně. "Nešaškuj."
"Možná jsem se seknul. Třeba bys fakt měla udělat to, číms nám ještě asi před deseti minutama vyhrožovala. Nebylo by na škodu, kdyby sis přestala dělat palici. Prostě proplouvej. A je to."
Pokrčím rameny.. "Tak jo. Jak chceš."
Když si to pán přeje, dostane, co chce. Ostatně, ani mě někdy nebaví hrát si na zpátečníka. Akorát nevim, jak to dopadne, až jim nebudu dělat kouli u nohy. Pravděpodobně katastrofálně. Buď, anebo si konečně uvědomí, že někdy je ta brzda fakt potřebná.
No...
Prubnem to.
Všichni si potřesem s Brumbálem rukou, popadnem svoje zavazadla a vydáme se za panem Potterem po schodišti směrem z ředitelny.
Pan Potter si nás zvědavě prohlíží - hlavně mě a Quinn. Během minuty pochopím proč.
"Nejsou na vás ty tašky trochu těžké, holky?" zeptá se.
S Quinn si vyměníme pohled. Quinnin je pobavenej, ale změní se na udivenej, když si všimne, že i já se tvářím pobaveně a ne cynicky, jak je u mě většinou obvyklý. Quinn nakonec pokrčí ramenem a podá mu svoje zavazadlo. "Ani ne. Si ji potěžkejte, pane."
Ale sotva pan Potter popadne popruh a Quinn ho pustí, taška padne na zem a pan Potter se na nás užasle podívá. My se skoro složíme smíchy. Pan Potter pustí rameno tašky a založí si ruce na prsou. "Tak v čem to vězí, mládeži?"
Quinn si zase vezme tašku a bez problémů si ji přehodí přes rameno. Potom k němu nastaví ruku, jako by chtěla říct stop a požádá ho: "Dejte sem ruku, pane Pottere. Nebojte se."
Pan Potter si ji nedůvěřivě prohlíží, ale nakonec položí svoji dlaň na tu Quinninu. Vzápětí s rukou ucukne a třepe s ní, jako by z ní oklepával nějakej hnusnej sliz.
"Au!" vyjekne a koukne na Quinn ještě nedůvěřivěji. "Co to bylo?"
Quinn znova pokrčí ramenem. "Jenom fyzika, pane Pottere. To musíte mít tady." Poklepe si prstem na čelo a vyrazí chodbou dál. Ian, ještě stále se hromově chechtající, vyrazí za ní.
"Nevšímejte si jich, pane Pottere," pokusím se to nějak urovnat, když se s ním po boku vydám za svým bratrem a potrhlou kolegyní. "Quinn je vážně praštěná. Ale abych vám trochu vysvětlila, co se stalo - co cítíte v ruce?"
"Pálí mě. A brní."
"Přesně. Zkuste se napřáhnout a tleskněte o sebe rukama jak nejvíc dokážete."
Pan Potter se na mě podívá, jako bych se zbláznila.
"No tak, zkuste to," pobídnu ho. "Nestyďte se."
Nakonec pan Potter udělá, co mu říkám, a chodbou se rozlehne plesknutí.
"Tak co?" zeptám se. "Že je to podobný, jako to, co vám udělala Quinn?"
"Máš pravdu." Pan Potter se zamyšleně podívá na svoje trochu zčervenalý dlaně, a pak koukne na mě. "Odkud vlastně jste? Tohle se v Bradavicích určitě neučilo, když jsem sem chodil já. A ani James o ničem takovém nemluvil."
"No... tak já a Ian jsme ze Seattlu. A Quinn je ze Sevilly. Ale tohle neumíme z čarodějnickejch akademií. Protože už jste si určitě všiml, že k tomu nepoužíváme hůlky," zazubím se na něj.
Kejvne. "To je pravda. Brumbál mi říkal, že jste zvláštní banda. Zřejmě ale slovo zvláštní plně nevystihuje podstatu vaší existence, že?"
"Nebudu vám vyvracet, že jsme zvláštní, pane Pottere, protože to tak určitě musí vypadat. Ale věřte mi, že sama moje existence tady je mi pořád ještě záhadou."
"Myslíš aktuální existenci, nebo obecnou?"
"Máte rád slovíčkaření, že?"
"Vskutku ano. Je to úžasná zábava, všímat si jemných rozdílů."
"To rozhodně. Každopádně se ale budete muset smířit s tím, že ze mě nic zásadního nevyrazíte, pane Pottere. Quinn už vám říkala, že máme přísnej zákaz o tom mluvit."
"Takže vás posílá ministerstvo?"
Skoro vyprsknu smíchy. "Měl byste se přestat dívat na televizi. My nejsme ani NID, ani CIA, ani FBI, a dokonce ani žádná jiná vládní organizace."
"Televizi?"
"Vado!" houkne na mě Ian přes rameno. "To chceš pana Pottera úplně vyvést z míry dřív, než opustíme pozemky?"
"Jenom se ptá, tak mu odpovídám. To je snad pořád v rámci slušnosti, ne? Teda, aspoň jsem si myslela, že jsem vychovaná, což se o tobě říct nedá."
"Nevšímejte si jí, pane Pottere," řekně Ian přesně to, co před chvílí já. "Vada bere všechno šíleně vědecky. A i když bude chtít sebevíc, toho cynika ze sebe nedostane." Hrozně se na mě zašklebí, takže dostanu chuť ho znova nakopnout.
"Jdi se vycpat, Iane," prsknu. "Nebo ještě líp - běž se někam zahrabat a nevystrč nos nejmíň do prvního září. Aspoň vod tebe bude pokoj. A Quinn můžeš vzít klidně s sebou. Třeba se jí bude v podzemí líbit."
"Já to slyšela!" otočí se na mě Quinn. "Ale abys věděla, Ian není zas tak k zahození. Akorát by mi moh konečně říct, jak dlouhý má péro."
"Joaquino, proboha!" vyhrknu zděšeně a ohlídnu se na pana Pottera, kterej se tváří veskrze překvapeně. Možnost, že by se konverzace stočila tímhle směrem, evidentně fakt nečekal. "Nech si svoje osobní mindráky do soukromí, jo? Buď tak hodná!" Otočím se na pana Pottera. "Strašně se omlouvám. Říkala jsem, abyste si jich nevšímal, že jsou praštěný. A tady máte důkaz."
"V pořádku," odpoví po chvíli zaraženě pan Potter. Teď už míříme po školních pozemcích ven k bráně. "A neomlouvej se. Za jejich chování přece zodpovědná nejsi."
"Někdo by ale bejt měl, když oni dva rozhodně nejsou," zavrtím hlavou. "Ale vlastně máte pravdu. Slíbila jsem Ianovi, že už si nebudu dělat starosti. Takže... Quinn, a proč se nezeptáš mě?"
"A ty to snad víš?" opáčí Quinn, jako by k žádnýmu přerušení nedošlo.
"Jo. Náhodou to vim. Ale řeknu ti to až budem někde v soukromí. Přece nechceš přivádět pana Pottera do rozpaků, že ne?"
"Ne, to teda rozhodně nechci," zazubí se na mě Quinn.
Ian mi zasyčí do ucha. "Opovaž se jí to říct."
"Pozdě," oplatím mu. "Už jsem jí to slíbila."
Ian mě probodne rozhozeným pohledem, ale dál už nic neříká.
Projdem bránou ven z bradavickejch pozemků a pan Potter mávne hůlkou. Vzápětí se jakoby ze vzduchu vynoří třípatrovej bus. No teda, takovou bednu jsem neviděla ani v technickým muzeu!
"Brej den! Tak kam to bude, mládeži?" zahlaholí chlápek v otřepaným kabátě, co se postaví ke dveřím.
Pan Potter nastoupí a pobídne nás, abysme naskočili taky.
"Do Bristolu, Edwine. Domů."
"Slyšíš, Ernie? Čtyřikrát do Potterovic rezidence!"
Kluk za volantem s tlustejma brejlema dupne bez jakýhokoli upozornění na pedál, bus sebou cukne a všichni - samozřejmě až na toho Edwina a pana Pottera - popadáme na nejbližší postel. Říkala jsem už, že tu nemaj sedačky, ale postele? Jestli ne, tak to říkám teď. Tenhle autobus je plnej postelí.
"Asi budu zvracet, dámy," postěžuje si Ian, nepříjemně zelenej, po pěti minutách jízdy typu brzda plyn. Doslova.
"Tak hlavně ne na mě, jo?!" zhrozí se Quinn a uklidí se mu z cesty.
Takhle nějak cestujeme asi dvacet minut, když autobus nakonec zastaví na předměstí nějakýho města - nejspíš Bristolu - před krásným domem s prostornou zahradou, několika stromama a malým jezírkem s leknínama. Tý brďo, lekníny, ty jsem viděla jenom v botanický zahradě v Praze!
Pan Potter nám řekne, ať jdem ven a sám hodí tomu Edwinovi hrst nějakejch mincí. Ian, hned jak se postaví na pevnou zem, zahodí svojí tašku na chodník, opře se o bílej plaňkovej plot, chvíli se tam jenom tak kejvá a nakonec stejně celej zelenej hodí šavli na trávník u domu Potterových. Teda, aspoň předpokládám, že je to Potterovic barák.
A že je to pěknej barák.
Panu Potterovi je ale zdá se úplně fuk, že mu právě Ian zalil trávník páchnoucí hmotou a zatímco autobus zmizí obrovskou rychlostí v nedohlednu, pan Potter otevře branku do tý nádherný zahrady. "Tak pojďte, mládeži," pobídne nás. "Určitě na nás čekají. A než se mě zeptáte kdo, tak moje manželka Dorea a syn James. Jamesovi je zhruba tolik co vám, takže předpokládám, že byste spolu mohli celkem slušně vycházet." Vyměníme si s Quinn pohled, zatímco pořád ještě zelenej Ian popadne svojí tašku a začne se vlíct za náma. Přecapkáme zahradu přes cestičku z placatejch kamenů a už pan Potter otevírá dveře. "Rodino! Jsme doma! Doreo! Jam - Siriusi, co tu děláš?"
Já s Quinn zvědavě nahlížíme panu Potterovi přes rameno, abysme zjistily, na koho že to mluví. O Jamesovi a Doree už víme. Ale Sirius? Kdo je sakra Sirius? A... to bude určitě jeden z těch kluků stojících v hale. Jeden má příšerně rozčepýřený vlasy, zrovna jako pan Potter... takže to bude určitě James. A protože další v hale je ženská, musí to bejt ten černovlasej elegán s rozhrnutou košilí, co šťouchá špičkou boty do koberce a dělá jako že nic. Ian je pořád zelenej, takže ho přítomnost další osoby v domě nijak netankuje.
"No, víš, tati, máme takovej - trochu problém," promluví střapatec obecnej.
"A co se stalo?" Pan Potter uvolní dveře a pozve nás dovnitř.
Dlouhovlasej elegán nic neříká. Vypadá to, že James je asi jeho mluvčí. "No, on..." Nakopne Siriuse skoro stejně, jako to já dělám Ianovi. "Řekni taky něco, Siriusi!"
Sirius konečně zvedne hlavu, letmým pohledem zalítne k nám, ale pak se zase obrátí k panu Potterovi. "Já jsem totiž utekl z domu a trochu jsem nevěděl, kam jít. A paní Potterová říkala, že tu zatím můžu zůstat."
"Samozřejmě, že tu můžeš zůstat," souhlasí okamžitě pan Potter a potom mávne rukou. "A ubytoval jsi ho už, Jamesi?"
"Jasně, nastěhoval jsem ho k sobě do pokoje a mamka tam přičarovala jednu postel navíc."
"Takže teď jsou tam tři," upřesní paní Potterová usměvavě. "Charlusi, nechceš nám představit naši návštěvu?"
"Ale jistě," kejvne pan Potter. A začne velký představování. Pan Potter sdělí svý rodině naše jména, a pak nám představí je. Doreu Potterovou, sympatickou ženu kolem padesátky. No, to vypadá, že s Jamesem moc nespěchali... Ale to je fuk. Potom taky Jamese a nakonec Siriuse Blacka, Jamesova kamaráda z Bradavic, kterej nevychází se svojí rodinou zrovna v dobrým a není to poprvý, co tu tráví letní prázdniny.
Potom se vyjádří velice úsporně. "Jsem si jistý, že se všichni brzy dobře poznáme a budeme spolu dobře vycházet. Chlapci, vy jste mladí a máte sílu. Co kdybyste pomohli našim hostům se zavazadly do jejich pokojů?"
"Beze všeho," zakření se Sirius a já s Quinn máme plný ruce práce, abysme se nerozesmály. Zvlášť, když se Sirius pokusí popadnout mojí tašku a zvednout ji ze země, kam jsem ji položila. Ne snad, že by to byl slaboch. Podle na jeho věk docela výraznejch svalů na hrudi - který můžem vidět díky tý nezapnutý košili - soudím, že musí mít docela sílu. Ale moje zavazadlo je prostě moc těžký, než aby ho obyčejná fyzická síla zvedla.
"Jamesi, pojď mi píchnout!" houkne na kamaráda a já s Quinn už se skoro dusíme smíchy. I Ian vypadá, že se mu zvedá nálada. Sirius koukne na mě. "Jak to proboha můžeš zvednout?"
"Trénink?" zkusím a Quinn se vedle mě sesune na koberec, čímž si vyslouží několik udivených pohledů. Samozřejmě až na můj, Ianův a pohled pana Pottera, kterýmu už asi naše finta došla v Bradavicích.
Sirius spolu s Jamesem odtáhne mojí tašku ke šchodišti a začnou ji vlíct nahoru. Na to se nedá dívat, jak ji posunujou schod po schodě, hezky pomaloučku, aby se snad nepřepnuli... no, ale ono se není čemu divit. Ta taška váží skoro čtyři sta liber.
"Ježíš, dejte to sem," vyzvu je zničehonic a popadnu popruh. Hodím si ho přes rameno a vyšlápnu schody. Kluci na mě zíraj, div jim nevypadnou oči z důlků. Zřejmě je vůbec nenapadne, že používám něco, čemu se říká parapsychologie. Ale to přece nemusej vědět, ne?
"Tichošlápku, vidíš to, co já?" zeptá se James ohromeně a zapomene zavřít pusu.
"Takže se mi to nezdá," opáčí Sirius.
Ale to už se mezi nima protáhne Quinn se svým stejně těžkým batohem a hned za ní Ian. Jakmile jsme všichni nahoře, koukneme na Potterovy a mladýho Blacka.
"Kluci, tak ukážete nám naše pokoje, nebo ne?" zeptá se sladce Quinn, což je v tu chvíli jediná smysluplná věta, než se všichni tři - já, Ian a Quinn - zase složíme smíchy, protože se Sirius podívá na Jamese a prohodí: "Hele, můžeš mi říct, koho že si to vaší vlastně pustili do baráku?"
"Sklapni, Quinn. Aspoň na chvíli."
"Co ti zase vadí, Vado... eh. Hele, to je dobrý. Vada - vadí. Nemáš to náhodou odvozený od tohodle slova? Chci říct, jmenuješ se přece Vadecia."
"Iane, řekni jí něco. Já už nemám sílu jí to furt vysvětlovat."
"Máš pravdu, Quinn. Asi to tak fakt bude."
"Iane!"
"Sorry, Vado, ale nemůžu si pomoct. Ty si totiž vážně každou chvíli na něco stěžuješ."
"Fajn. Jak chcete. Taky to můžu vzít za druhej konec a nestěžovat si nikdy na nic."
"To bys pro nás vážně udělala?"
"Já bych se moc neradoval, Quinn. Vada dneska nevypadá na žertíky, takže by to nemuselo dobře dopadnout."
"Co tím chceš říct?"
"Tím chci říct, že Vada ráda žene věci do extrémů. Což je přesně důvod, proč ji Chlea vybrala pro tudle akci. Protože si myslí, že jinak než extrémně to vyřešit nemůžem."
"Aha. Takže jestli to chápu správně, tak nám Země buď pod nohama vybuchne, anebo nám zabezpečíme domov pro příští miliardu let?"
"Zas tak černobíle bych to neviděl. Nebo ty snad víš, co všechno nás může potkat? Je vlastně zázrak, že tady vznikl život! A další zázrak, že tu vydržel tolik milionů let. A my máme na výběr - buď ho tu udržíme, anebo se s matičkou Zemí může lidstvo nadobro rozloučit, páč todle není žádná mrňavá planetka v Mexickým zálivu."
"To máš pravdu. Srazit se s něčím o průměru deseti kilometrů - nebo kolik to vlastně bylo - je eště v poho. Srazit se s něčím, do čeho by se Země vešla asi tak pětsetkrát, to už je trošku problém."
"Až na to, že Země už se do toho nevejde, když je to teď menší než špendlíková hlavička."
Panebože, to je debata. Ježíši Kriste, zač mě trestáš? Proč musí bejt zrovna můj bratr takovej nesnesitelnej pitomec? A proč s ním musí bejt ta holka, co tu skysla s náma, ve všem za jedno? To jim nedochází, jak moc vážná je tadle situace?
Ehm... zřejmě ne.
"No jo, já zapomněla. Teď by se Země nenacpala dovnitř. D-815 se nacpe do Země."
"Neřekl bych, že se D-815 nacpe do Země. Spíš bych řek, že se Země na D-815 prostě nabalí."
"Jasně. Jako balící papír. A Slunce na nás bude svítit jako mašlička."
"Quinn, víš vůbec, že Vada říkala, že jsme všichni složený z hvězdnýho prachu?"
"Vážně, Vado?"
Protočím oči. A můžu dělat něco jinýho?
"Neřekla jsem přímo, že jsme z hvězdnýho prachu. Ale že všechno, co vyplňuje vesmír, je z jedný jediný hmoty."
Ian si začne prohmatávat hrudník, jako by se ujišťoval, že mu nezmizely žebra. Pak se na mě blbě podívá. "To jako, že mám dřevěnou kostru, například?"
"Ne, ty troubo!" ozve se tentokrát Quinn. "Vada určitě myslela, že všechno tady je složený ze strum, který tvořej protony, elektrony a neutrony, který zase tvořej atomy a ty molekuly a tak dál. Prostě všechno je postavený na strumách. Stejně tak my a stejně tak hvězdnej prach. Už to chápeš?"
"Ne. Ale zato ti můžu přesně popsat pohyb zemskejch desek za posledních pár stovek milionů let a prognózu pro příštích pár set let."
"Tu prognózu mi říkat nemusíš, tu známe všichni."
"Jo, ale jenom díky Chlayovi."
"No a co? Kdyby nebylo doktorky Chley, jsme v čudu daleko víc. Teplo si vyrábět umíme. Co ale neumíme, je odstranit objem. A proto jsme taky tady."
"V tom případě nevim, co tu vlastně dělám."
"Jseš tu s náma, abys dal lidstvu přibližně dvou set letej náskok."
"Jo. No, to bych bez tebe fakt nevěděl."
Vtom se ozvou na schodech kroky a Quinn i Ian ve svý inteligentní konverzaci utichnout. Všichni se zvednem z koberce v Brumbálově pracovně a postavíme se vedle sebe jak tři trestanci čekající na rozsudek. A pak se otevřou dveře. Dovnitř vejde Brumbál - stařík s dlouhejma bílejma vousama a vlasama v purpurovým plášti a s půlměsíčkovejma brejlema naraženejma na nose. Hned za ním vkráčí další stařík, ale mladší a vyhlížející mnohem... moderněji. Má na hlavě legrační cylindr a je navlečenej v hnědým obleku, kterej ale vypadá celkem slušivě - na tuhle dobu.
No jo. Teď už chápu, jak to Wyathner myslel, když říkal, že potřebuje mladý a flexibilní lidi, a ne padesátiletý zkostnatělý vědce. A pak nám nacpali do hlav hafec informací. A nacpali nám taky laptopy na nukleární baterii a horu emdéček, který ještě musíme s Ianem a Quinn nastudovat.
Ten chlapík v hnědým obleku - vypadá tak na šedesát, i když tady si nemůžete bejt jistý vůbec ničím - sundá z hlavy cylindr a odhalí ustupující šedivý rozčepýřený vlasy, ve kterejch jsou ještě znát stopy černý, nebo možná tmavě hnědý barvy. Zářivě modrý oči, i když ne tak blankytný, jako má Brumbál, vypadají docela vitálně a celkově ten chlapík působí docela sympaticky.
"Tak, pane Pottere," začne Brumbál. "Když dovolíte, představil bych vám zde přítomnou slečnu Joaquinu de Silva, budoucí jadernou energetičku, slečnu Vadecii Lapinovou, vynikající nadějnou astrofyzičku a mladého geologa Iana Corwina. Mládeži, tohle je pan Potter. Jak už jsem vám říkal, on i jeho žena se uvolili, že vám po zbytek letních prázdnin zajistí domov. Pane Pottere, jste opravdu velice laskav, že jste mou prosbu neodmítl."
"O nic přece nejde, profesore," usměje se ten chlapík, pan Potter. Pak se obrátí k nám. "Moc mě těší, že vás poznávám, mládeži. Doslechl jsem se, že nejste odtud, ale máte tu nějaký úkol. Vy mi asi nepovíte, o co jde, že, když mi to neřekl ani tady Brumbál?"
Všichni tři svorně zavrtíme hlavou. Dostali jsme od Wyathnera přísnej zákaz se o čemkoliv vybavovat s osobama, kterejma si nejsme absolutně jistý, jestli by to nemohli vykecat někomu nepovolanýmu.
"Je nám moc líto, ale nesmíme to nikomu říct, pane Pottere," vyhrkne Quinn a pokročí kupředu s napřaženou pravačkou. "Moc mě těší, že vás poznávám a chci vám jménem všech - teda mě, Vady a Iana - poděkovat, že nám poskytnete dočasně střechu nad hlavou. Jinak bysme asi vzbuzovali dost nežádoucí pozornost."
"Tu budem vzbuzovat i tak, Quinn," neovládnu se. "Nezapomínej, že sem původně vůbec nepatříme - doslovně i přeneseně řečeno."
"Pane Pottere," nevšímá si mě Quinn. "Víte, kdo je to pesimista?"
"Nepříliš pozitivně myslící člověk?" tipne si pan Potter.
"Informovaný optimista," dokončí Quinn. "A to je přesně naše Vada. Je to hroznej cynik."
"Já nejsem cynik," ohradím se. "Když, tak cynička. Kluka ze mě fakt dělat nebudeš."
Quinn mě probodne pobouřeným pohledem, Ian protočí oči v sloup, Brumbál se zatváří nesmírně pobaveně a pan Potter předvede něco, co mělo bejt nepochybně uchechtnutí, i když to znělo tak trochu jako zachrochtání. Vyborně. Jsem ráda, že jsem všechny tak skvěle pobavila.
"Jak vidíte, pane Pottere, nudit se s nimi opravdu nebudete," poznamená Brumbál.
"To je dobře," přikývne pan Potter. "Alespoň nebudu muset poslouchat Jamesovo kňourání a stěžování si na hroznou nudu nebo vopruz, jak s oblibou říká."
Strčím loktem do Iana. "S tím Jamesem si budeš dobře rozumět. Vopruz je přece taky tvý oblíbený slovo, ne?"
Brumbál se na mě přezíravě podívá. "Už jsem varoval pana Pottera před vašimi obvyklými výlevy. Tím myslím i vás, pane Corwine a slečno de Silva, ne jen slečnu Lapinovou. Nuže... máte všechno, co potřebujete?"
"Pod stolem..." ukáže Ian palcem přes rameno.
"Výborně. Tak si vezměte svoje věci a pan Potter si vás odvede. Myslím, že není důvod, abychom tu dál postávali. Nuže, pane Pottere, jsem vám velice vděčný, že se o tyhle tři postaráte. Jakmile začne školní rok, už si s nimi nebudete muset dělat starosti. Alespoň počítám, že o příštích prázdninách se už tihle výletníci zařídí podle svého."
Ian zasalutuje. "Rozkaz, profesore."
Kopnu ho do holeně. "Nešaškuj."
"Možná jsem se seknul. Třeba bys fakt měla udělat to, číms nám ještě asi před deseti minutama vyhrožovala. Nebylo by na škodu, kdyby sis přestala dělat palici. Prostě proplouvej. A je to."
Pokrčím rameny.. "Tak jo. Jak chceš."
Když si to pán přeje, dostane, co chce. Ostatně, ani mě někdy nebaví hrát si na zpátečníka. Akorát nevim, jak to dopadne, až jim nebudu dělat kouli u nohy. Pravděpodobně katastrofálně. Buď, anebo si konečně uvědomí, že někdy je ta brzda fakt potřebná.
No...
Prubnem to.
Všichni si potřesem s Brumbálem rukou, popadnem svoje zavazadla a vydáme se za panem Potterem po schodišti směrem z ředitelny.
Pan Potter si nás zvědavě prohlíží - hlavně mě a Quinn. Během minuty pochopím proč.
"Nejsou na vás ty tašky trochu těžké, holky?" zeptá se.
S Quinn si vyměníme pohled. Quinnin je pobavenej, ale změní se na udivenej, když si všimne, že i já se tvářím pobaveně a ne cynicky, jak je u mě většinou obvyklý. Quinn nakonec pokrčí ramenem a podá mu svoje zavazadlo. "Ani ne. Si ji potěžkejte, pane."
Ale sotva pan Potter popadne popruh a Quinn ho pustí, taška padne na zem a pan Potter se na nás užasle podívá. My se skoro složíme smíchy. Pan Potter pustí rameno tašky a založí si ruce na prsou. "Tak v čem to vězí, mládeži?"
Quinn si zase vezme tašku a bez problémů si ji přehodí přes rameno. Potom k němu nastaví ruku, jako by chtěla říct stop a požádá ho: "Dejte sem ruku, pane Pottere. Nebojte se."
Pan Potter si ji nedůvěřivě prohlíží, ale nakonec položí svoji dlaň na tu Quinninu. Vzápětí s rukou ucukne a třepe s ní, jako by z ní oklepával nějakej hnusnej sliz.
"Au!" vyjekne a koukne na Quinn ještě nedůvěřivěji. "Co to bylo?"
Quinn znova pokrčí ramenem. "Jenom fyzika, pane Pottere. To musíte mít tady." Poklepe si prstem na čelo a vyrazí chodbou dál. Ian, ještě stále se hromově chechtající, vyrazí za ní.
"Nevšímejte si jich, pane Pottere," pokusím se to nějak urovnat, když se s ním po boku vydám za svým bratrem a potrhlou kolegyní. "Quinn je vážně praštěná. Ale abych vám trochu vysvětlila, co se stalo - co cítíte v ruce?"
"Pálí mě. A brní."
"Přesně. Zkuste se napřáhnout a tleskněte o sebe rukama jak nejvíc dokážete."
Pan Potter se na mě podívá, jako bych se zbláznila.
"No tak, zkuste to," pobídnu ho. "Nestyďte se."
Nakonec pan Potter udělá, co mu říkám, a chodbou se rozlehne plesknutí.
"Tak co?" zeptám se. "Že je to podobný, jako to, co vám udělala Quinn?"
"Máš pravdu." Pan Potter se zamyšleně podívá na svoje trochu zčervenalý dlaně, a pak koukne na mě. "Odkud vlastně jste? Tohle se v Bradavicích určitě neučilo, když jsem sem chodil já. A ani James o ničem takovém nemluvil."
"No... tak já a Ian jsme ze Seattlu. A Quinn je ze Sevilly. Ale tohle neumíme z čarodějnickejch akademií. Protože už jste si určitě všiml, že k tomu nepoužíváme hůlky," zazubím se na něj.
Kejvne. "To je pravda. Brumbál mi říkal, že jste zvláštní banda. Zřejmě ale slovo zvláštní plně nevystihuje podstatu vaší existence, že?"
"Nebudu vám vyvracet, že jsme zvláštní, pane Pottere, protože to tak určitě musí vypadat. Ale věřte mi, že sama moje existence tady je mi pořád ještě záhadou."
"Myslíš aktuální existenci, nebo obecnou?"
"Máte rád slovíčkaření, že?"
"Vskutku ano. Je to úžasná zábava, všímat si jemných rozdílů."
"To rozhodně. Každopádně se ale budete muset smířit s tím, že ze mě nic zásadního nevyrazíte, pane Pottere. Quinn už vám říkala, že máme přísnej zákaz o tom mluvit."
"Takže vás posílá ministerstvo?"
Skoro vyprsknu smíchy. "Měl byste se přestat dívat na televizi. My nejsme ani NID, ani CIA, ani FBI, a dokonce ani žádná jiná vládní organizace."
"Televizi?"
"Vado!" houkne na mě Ian přes rameno. "To chceš pana Pottera úplně vyvést z míry dřív, než opustíme pozemky?"
"Jenom se ptá, tak mu odpovídám. To je snad pořád v rámci slušnosti, ne? Teda, aspoň jsem si myslela, že jsem vychovaná, což se o tobě říct nedá."
"Nevšímejte si jí, pane Pottere," řekně Ian přesně to, co před chvílí já. "Vada bere všechno šíleně vědecky. A i když bude chtít sebevíc, toho cynika ze sebe nedostane." Hrozně se na mě zašklebí, takže dostanu chuť ho znova nakopnout.
"Jdi se vycpat, Iane," prsknu. "Nebo ještě líp - běž se někam zahrabat a nevystrč nos nejmíň do prvního září. Aspoň vod tebe bude pokoj. A Quinn můžeš vzít klidně s sebou. Třeba se jí bude v podzemí líbit."
"Já to slyšela!" otočí se na mě Quinn. "Ale abys věděla, Ian není zas tak k zahození. Akorát by mi moh konečně říct, jak dlouhý má péro."
"Joaquino, proboha!" vyhrknu zděšeně a ohlídnu se na pana Pottera, kterej se tváří veskrze překvapeně. Možnost, že by se konverzace stočila tímhle směrem, evidentně fakt nečekal. "Nech si svoje osobní mindráky do soukromí, jo? Buď tak hodná!" Otočím se na pana Pottera. "Strašně se omlouvám. Říkala jsem, abyste si jich nevšímal, že jsou praštěný. A tady máte důkaz."
"V pořádku," odpoví po chvíli zaraženě pan Potter. Teď už míříme po školních pozemcích ven k bráně. "A neomlouvej se. Za jejich chování přece zodpovědná nejsi."
"Někdo by ale bejt měl, když oni dva rozhodně nejsou," zavrtím hlavou. "Ale vlastně máte pravdu. Slíbila jsem Ianovi, že už si nebudu dělat starosti. Takže... Quinn, a proč se nezeptáš mě?"
"A ty to snad víš?" opáčí Quinn, jako by k žádnýmu přerušení nedošlo.
"Jo. Náhodou to vim. Ale řeknu ti to až budem někde v soukromí. Přece nechceš přivádět pana Pottera do rozpaků, že ne?"
"Ne, to teda rozhodně nechci," zazubí se na mě Quinn.
Ian mi zasyčí do ucha. "Opovaž se jí to říct."
"Pozdě," oplatím mu. "Už jsem jí to slíbila."
Ian mě probodne rozhozeným pohledem, ale dál už nic neříká.
Projdem bránou ven z bradavickejch pozemků a pan Potter mávne hůlkou. Vzápětí se jakoby ze vzduchu vynoří třípatrovej bus. No teda, takovou bednu jsem neviděla ani v technickým muzeu!
"Brej den! Tak kam to bude, mládeži?" zahlaholí chlápek v otřepaným kabátě, co se postaví ke dveřím.
Pan Potter nastoupí a pobídne nás, abysme naskočili taky.
"Do Bristolu, Edwine. Domů."
"Slyšíš, Ernie? Čtyřikrát do Potterovic rezidence!"
Kluk za volantem s tlustejma brejlema dupne bez jakýhokoli upozornění na pedál, bus sebou cukne a všichni - samozřejmě až na toho Edwina a pana Pottera - popadáme na nejbližší postel. Říkala jsem už, že tu nemaj sedačky, ale postele? Jestli ne, tak to říkám teď. Tenhle autobus je plnej postelí.
"Asi budu zvracet, dámy," postěžuje si Ian, nepříjemně zelenej, po pěti minutách jízdy typu brzda plyn. Doslova.
"Tak hlavně ne na mě, jo?!" zhrozí se Quinn a uklidí se mu z cesty.
Takhle nějak cestujeme asi dvacet minut, když autobus nakonec zastaví na předměstí nějakýho města - nejspíš Bristolu - před krásným domem s prostornou zahradou, několika stromama a malým jezírkem s leknínama. Tý brďo, lekníny, ty jsem viděla jenom v botanický zahradě v Praze!
Pan Potter nám řekne, ať jdem ven a sám hodí tomu Edwinovi hrst nějakejch mincí. Ian, hned jak se postaví na pevnou zem, zahodí svojí tašku na chodník, opře se o bílej plaňkovej plot, chvíli se tam jenom tak kejvá a nakonec stejně celej zelenej hodí šavli na trávník u domu Potterových. Teda, aspoň předpokládám, že je to Potterovic barák.
A že je to pěknej barák.
Panu Potterovi je ale zdá se úplně fuk, že mu právě Ian zalil trávník páchnoucí hmotou a zatímco autobus zmizí obrovskou rychlostí v nedohlednu, pan Potter otevře branku do tý nádherný zahrady. "Tak pojďte, mládeži," pobídne nás. "Určitě na nás čekají. A než se mě zeptáte kdo, tak moje manželka Dorea a syn James. Jamesovi je zhruba tolik co vám, takže předpokládám, že byste spolu mohli celkem slušně vycházet." Vyměníme si s Quinn pohled, zatímco pořád ještě zelenej Ian popadne svojí tašku a začne se vlíct za náma. Přecapkáme zahradu přes cestičku z placatejch kamenů a už pan Potter otevírá dveře. "Rodino! Jsme doma! Doreo! Jam - Siriusi, co tu děláš?"
Já s Quinn zvědavě nahlížíme panu Potterovi přes rameno, abysme zjistily, na koho že to mluví. O Jamesovi a Doree už víme. Ale Sirius? Kdo je sakra Sirius? A... to bude určitě jeden z těch kluků stojících v hale. Jeden má příšerně rozčepýřený vlasy, zrovna jako pan Potter... takže to bude určitě James. A protože další v hale je ženská, musí to bejt ten černovlasej elegán s rozhrnutou košilí, co šťouchá špičkou boty do koberce a dělá jako že nic. Ian je pořád zelenej, takže ho přítomnost další osoby v domě nijak netankuje.
"No, víš, tati, máme takovej - trochu problém," promluví střapatec obecnej.
"A co se stalo?" Pan Potter uvolní dveře a pozve nás dovnitř.
Dlouhovlasej elegán nic neříká. Vypadá to, že James je asi jeho mluvčí. "No, on..." Nakopne Siriuse skoro stejně, jako to já dělám Ianovi. "Řekni taky něco, Siriusi!"
Sirius konečně zvedne hlavu, letmým pohledem zalítne k nám, ale pak se zase obrátí k panu Potterovi. "Já jsem totiž utekl z domu a trochu jsem nevěděl, kam jít. A paní Potterová říkala, že tu zatím můžu zůstat."
"Samozřejmě, že tu můžeš zůstat," souhlasí okamžitě pan Potter a potom mávne rukou. "A ubytoval jsi ho už, Jamesi?"
"Jasně, nastěhoval jsem ho k sobě do pokoje a mamka tam přičarovala jednu postel navíc."
"Takže teď jsou tam tři," upřesní paní Potterová usměvavě. "Charlusi, nechceš nám představit naši návštěvu?"
"Ale jistě," kejvne pan Potter. A začne velký představování. Pan Potter sdělí svý rodině naše jména, a pak nám představí je. Doreu Potterovou, sympatickou ženu kolem padesátky. No, to vypadá, že s Jamesem moc nespěchali... Ale to je fuk. Potom taky Jamese a nakonec Siriuse Blacka, Jamesova kamaráda z Bradavic, kterej nevychází se svojí rodinou zrovna v dobrým a není to poprvý, co tu tráví letní prázdniny.
Potom se vyjádří velice úsporně. "Jsem si jistý, že se všichni brzy dobře poznáme a budeme spolu dobře vycházet. Chlapci, vy jste mladí a máte sílu. Co kdybyste pomohli našim hostům se zavazadly do jejich pokojů?"
"Beze všeho," zakření se Sirius a já s Quinn máme plný ruce práce, abysme se nerozesmály. Zvlášť, když se Sirius pokusí popadnout mojí tašku a zvednout ji ze země, kam jsem ji položila. Ne snad, že by to byl slaboch. Podle na jeho věk docela výraznejch svalů na hrudi - který můžem vidět díky tý nezapnutý košili - soudím, že musí mít docela sílu. Ale moje zavazadlo je prostě moc těžký, než aby ho obyčejná fyzická síla zvedla.
"Jamesi, pojď mi píchnout!" houkne na kamaráda a já s Quinn už se skoro dusíme smíchy. I Ian vypadá, že se mu zvedá nálada. Sirius koukne na mě. "Jak to proboha můžeš zvednout?"
"Trénink?" zkusím a Quinn se vedle mě sesune na koberec, čímž si vyslouží několik udivených pohledů. Samozřejmě až na můj, Ianův a pohled pana Pottera, kterýmu už asi naše finta došla v Bradavicích.
Sirius spolu s Jamesem odtáhne mojí tašku ke šchodišti a začnou ji vlíct nahoru. Na to se nedá dívat, jak ji posunujou schod po schodě, hezky pomaloučku, aby se snad nepřepnuli... no, ale ono se není čemu divit. Ta taška váží skoro čtyři sta liber.
"Ježíš, dejte to sem," vyzvu je zničehonic a popadnu popruh. Hodím si ho přes rameno a vyšlápnu schody. Kluci na mě zíraj, div jim nevypadnou oči z důlků. Zřejmě je vůbec nenapadne, že používám něco, čemu se říká parapsychologie. Ale to přece nemusej vědět, ne?
"Tichošlápku, vidíš to, co já?" zeptá se James ohromeně a zapomene zavřít pusu.
"Takže se mi to nezdá," opáčí Sirius.
Ale to už se mezi nima protáhne Quinn se svým stejně těžkým batohem a hned za ní Ian. Jakmile jsme všichni nahoře, koukneme na Potterovy a mladýho Blacka.
"Kluci, tak ukážete nám naše pokoje, nebo ne?" zeptá se sladce Quinn, což je v tu chvíli jediná smysluplná věta, než se všichni tři - já, Ian a Quinn - zase složíme smíchy, protože se Sirius podívá na Jamese a prohodí: "Hele, můžeš mi říct, koho že si to vaší vlastně pustili do baráku?"
caw
(Ginny Potter, 26. 12. 2007 19:19)